Ti, co na vodáku už byli, určitě potvrdí, že to jsou jedny z nejlepších chvil na škole. Čerstvě je má za sebou také druhý ročník, který si z Vltavy odnesl hezké vzpomínky a promoklé oblečení.
První den se druháci málem upekli a unudili v šestihodinové jízdě autobusem. Poté byl v kempu ve Vyšším Brodě postaven tábor. Žáci si už předem domluvili skupinky, ve kterých budou ve stanu. Po mírně zdlouhavém vybírání místa pro stany vedoucí posádky rozhodl, že udělá pro neznalce rychlokurz, nafouklo se pár pálav a šlo se zkoušet pádlovat. Po několika nezdarech a menší polovinou žáků v suchu vedoucí usoudil, že to na utopence asi nevypadá a příští den že se bude vyrážet.
Druhý den vodácká výprava dorazila do Rožmberka. Účastníci překvapili minimálními stížnostmi na bolesti od pádlování a tím, že jen zlomek nezvládl jezy, které zužovaly nejen žaludky chudáků háčků, již se smiřovali se smrtí a psali závěť už před prvním jezem, ale i zadáků, kteří převážně šermovali pádly za loďkou a vyvázli relativně suší.
Jez od jezu byly lodní posádky lepší, a tak jsme třetí den dorazili před Český Krumlov. Nachází se zde - jako unikát v České republice - otočné divadlo, které si naši druháci, divadelní labužníci, nemohli nechat ujít. Ovšem po cestě do divadla se žákům ztratil úsměv z obličejů. Jednak to bylo z pohledu na medvědy, olizující si všechny části těla ( a tím myslím opravdu všechny a nejen ty svoje ), ale především z toho nádherného cinematického výhledu na Vltavu a nespočet jezů. Nicméně divadlo si všichni užili a na divokou vodu ani nepomysleli.
Den čtvrtý byl ze začátku napínavý jako šňůra na prádlo. Úplně každý až na borce měl nervy v kýblu z následujících jezů a slavných krumlovských mlýnů, protože ne každý chtěl skončit jako krmení pro krumlovské kapříky. První jez byl na jedničku, stejně tak i druhý a následující a také ten po tom a tak dále... Co si budeme, druháci jsou prostě šikulky. Na krátké pauzičce v půli cesty nám byla oznámena nádherná zpráva, a to že se před námi kumulují mráčky a že asi malinko zaprší. Potom se nám začaly dívky z naší družiny klepat, neboť se v dáli začaly rozsvěcovat blesky. Brzy jsme začali slyšet i hromy a to se už začali klepat i kluci. Čím blíže jsme byli k finální destinaci, Zlaté Koruně, tím víc bylo temno a ke konci se spustil obrovský slejvák. Vedoucí chytře rozhodl, že by už nemělo cenu rozdělávat stany v této cykloně a zvolil strategický ústup do Olomouce.
Okolo desáté večer jsme se i přes mnohočetné komplikace na cestě s píchnutými pneumatikami dostali na to samé místo, odkud jsme odjížděli, a to na autobusovou zastávce mezi Albertem a hlavním nádražím. Nikdo z rodičů nenahlásil porouchaný nebo chybějící kousek dítěte, takže mise byla úspěšná. A nejdůležitější je, že si to všichni, jak vedoucí, tak i účastníci, moc užili a budou ještě hodně dlouho vzpomínat.
Matěj Hejtman (2.A)
